Piz Bernina 4049 m.n.m. s Bárou

Závěrečný týden prázdnin jsem vzal dceru Báru na vysoký kopec. Vydali jsme se na Piz Bernina. Jelikož to byla Bářina první 4 tisícovka a vůbec její první větší kopec, vybrali jsme Piz Bernina, protože jsem tam už byl a věděl jsem, do čeho jdu a co bude taky Bára schopna vylézt.

Výchozí místo je Campo Moro a odtud ještě večer musíme dorazit na chatu rif. Carate Brianza, kde máme domluvený nocleh. Ideální by samozřejmě byla chata Marinelli Bombardieri, která je kousek od ledovce, ale bohužel časový plán dojezdu nám nepřeje. Na Carate docházíme v 10 hodin večer za svitu měsíce. Je úplněk a měsíc svítí tak jasně, že ani čelovku na cestu nepotřebujeme. Chutná večeře a spát.

Druhý den ráno procházíme přes ref Marinelli Bombardieri na ledovec Scerscen Superiore. Jdeme trochu pozdě, takže po ledovci už tečou proudy vody. Oproti výstupu před dvěmi lety je ledovec absolutně vytátý, až na spodní led a šutry. Tím se cesta značně usnadňuje, protože všechny trhliny jsou absolutně obnažené. Problém nastává ve vrchních, závěrečných partiích ledovce pod chatou Marco e Rosa. Tady ledovec překonává velké převýšení a dost se trhá. Minule byl krásně pokrytý souvislou vrstvou sněhu a přechod byl téměř bez problémů. Letos se zaplétáme do sítě trhlin, které jsou sice dobře viditelné, ale bludiště je to celkem pekelné. Výstup na chatu Marco e Rosa se tím pádem protáhnul na slušných 7 hodin.

Ferata pod chatou je už jen taková třešnička na dortě. To už víme, že na chatu je to jen kousek.

Ráno o půl šesté vycházíme směrem na vrchol. Na hřeben Spallagrat se pro nedostatek sněhu nastupuje reálným lezením v obtížnosti III – IV v místech, kde jsme před dvěmi lety lezli po sněhu v mačkách. Stejně tak i celý hřeben až na vrchol je čistě ve skále.  Máme krásný sluncem zalitý výstupový den a není kam spěchat. Výstup si užíváme a kocháme se rozhledy po okolních kopcích.

Druhý den ráno sestupujeme společně s další dvojicí starších Francouzů do údolí. Znají jinou cestu ledovcem a snad bude jednodušší než ta, kterou jsme vystupovali nahoru. Na první pohled se jejich varianta zdá šílená a nechce se nám do ní. Hledáme vlastní směr. Pak se ale vracíme a využíváme jejich cesty k bezpečnému sestupu. Díky jim za to.

K autu přicházíme pozdě odpoledne. Pívo v autě je studené tak, jak má být, a tím pádem je úplně po všech starostech.  Přejíždíme kousek od parkoviště na louku, kde se rozhodujeme přespat. Tam nezbývá nic než uvařit něco k jídlu, dopít pívo, zrekapitulovat výstup a zalehnout do auta.

Druhý den se přesouváme do Arca, ale špatné počasí nám velí ukočit výlet a vrátit se domů. Arco necháme na někdy jindy.

Pokud vás výstup zaujal a chtěli by jste zažít podobné dobrodružství kontaktujte mě a domluvíme podrobnosti.